Já, Které Neznám

Martin Gerboc se nám v obrazech představuje v krutém dialogu se sebou samým, společně s divákem je odsouzen čelit svému nelítostně upřenému pohledu. Pohledu povýšenému i nejistému, pohledu dojímavému, který se směje a pláče zároveň. Přestože zde autor nevystupuje pod svou vlastní tváří, jsme svědky jeho naprosté nahoty, jeho nejosobnější a nejintimnější zpovědi. Silně zkarikované tváře na sérii malých červených obrazů nejsou ničím jiným než autoportréty. Jako by si autor sedl před zrcadlo a pouze postupně odkrýval své podoby, vlastnosti, emoce. Činí tak bez smilování, jednotlivá individua se šklebí, křičí, chechtají se, volají o pomoc. Nevíme, co od těch ďábelských tváří očekávat, zároveň se s nimi dokážeme velmi bolestně identifikovat. Obrazy Martina Gerboce mají moc v divákovi probouzet hluboce osobní stavy, ve kterých buď budeme mít sílu setrvat, nebo ihned s hrůzou utečeme. Na tapisérii s názvem King Liar se nám autor – tentokrát ve své vlastní podobě – prezentuje s dlouhým nosem, který odkazuje na příběh oživlé loutky Pinocchia. Připomíná osud chlapce, jenž se ve své naivitě nechá zlákat špatnými kamarády, vede zahálčivý způsob života a v originální verzi příběhu dokonce poměrně krutě zemře rukou svých zlých kumpánů. Dlouhý nos, následek špatného chování, je na tapiserii doplněn zraněnou, ovázanou rukou, přičemž celková kompozice s výrazným motivem květin směřuje k pomíjivosti, k věčnému volání smrti. Pro Gerboce charakteristický způsob práce s tělesností, kdy tělo svým gestem a mimikou reprezentuje především vlastní emoce, podobně využívá ve svých fotografiích Ivan Pinkava.

Ivan Pinkava své modely neportrétuje ani neinterpretuje, využívá cizí tělo a tvář jako projekční plátno pro své vlastní vnitřní obsahy. Výběr modelu je pro něj velmi důležitý, neboť čím více citlivosti najde v daném člověku, tím více je schopen vstoupit do jeho skutečně intimní zkušenosti, očistit ho od vnějších fasád a ochranných brnění a vyjevit tak čistou krásu, křehkost a zranitelnost. Vlastní myšlenky, jež následně interpretuje skrze tyto jedince, odrážejí autorův obecnější pohled na svět. Fotografie jsou tedy druhem autoportrétu, který nabízí natolik širokou výpověď, že se s ním můžeme zcela přirozeně identifikovat. V přítomných tvářích lze vyčíst mnohá sdělení, osobním i zcela obecným je kupříkladu složité přijímání vlastní podoby včetně znaků stárnutí, strach z vnějšího světa či hledání bezpečí v extravagantních zásazích do samotného těla, v nichž se odráží snaha o posílení sebevědomí i ochrana před vlastní zranitelností. Často se na Pinkavových fotografiích setkáváme s motivem zavřených očí. Ty mohou odkazovat ke strachu, smrti, ale také k pozitivním vizím něčeho budoucího. Zavřené oči má i Franta na rozměrné fotografii, umístěné na výstavě naproti objektu se zarámovaným molitanem. Ten původně sloužil jako pozadí pro tuto i řadu dalších fotografií a je tak jakýmsi ironickým ostatkem, obsahujícím stopy trvání a času, šrámy, které se v průběhu času podobně objevují na lidském těle. Molitan, který je nyní jako samostatný artefakt zbaven subjektivních rysů člověka, zde funguje jako naprosté zobecnění lidské existence.

Zatímco Ivan Pinkava se skrze tváře na svých fotografiích snaží o širší, obecnější výpověď, Martin Gebert užívá tvář ke zkoumání otázek identity ve vzájemném působení já – společnost. Přestože řada obrazů nese autorovu podobu, je zde obličej pojímán spíše jako obecný model lidské tváře, odrážející vztah mezi vnějším vzhledem a vnitřním prožíváním. Gebert se skrze výrazné tváře táže, nakolik identita člověka vychází z jeho vnitřní podstaty a nakolik je ovlivňována společností a názory druhých lidí. Téma, které řešil ve své diplomové práci „Nesu všechna jména, která mi byla dána“ (2026), rozvíjí nadále i v současných obrazech, ze kterých na nás často hledí tvář z naprosté blízkosti. Pohledem do očí postav, vždy malovaných en face, se postupně vpíjíme do svých vlastních pocitů a emocí, až může v určitém momentu dojít k situaci, kdy máme silné nutkání odvrátit zrak, i k pocitu, že ten druhý naproti nám touží po tom samém. On je však ve své diskomfortní roli krutě uvězněn. Tvorba Martina Geberta je také zaměřena na problém maskulinity, na otázku postavení muže v dnešním světě a napětí současného pohledu na mužství v konfrontaci s dlouhodobě společensky zakořeněnými vzorci. V obrazech se setkáme s oběma polohami mužství – tvrdou, až agresivní, i křehkou a něžnou. Pod slupkou nepřístupnosti a maskulinní fasády se mnohdy skrývá hluboký soucit a křehké emoce. Záleží opět na individuálním čtení diváka, který – jak bylo výše naznačeno – interpretuje, pojmenovává, přisuzuje role. Identita obecně je tak z pohledu malíře procesem složitých vztahů a vzájemných působení člověka a jeho okolí. 

Motiv zavřených očí, ale také námět urny odkazuje v Gebertově díle opět k přítomnému tématu smrti, propojujícímu všechny tři autory. Všichni tři také pracují nejen s tváří, ale s celou postavou, s tělem a jeho gesty. Postavy a tváře na obrazech Martina Gerboce a Martina Geberta a na fotografiích Ivana Pinkavy jsou velmi intimními autoportréty svých tvůrců, ale zároveň fungují jako projekční plátna vlastních zkušeností a emocí diváka. Jsou zrcadlem, které ukazuje jak svého autora, tak člověka, který se v něm odráží.