Tender Blue
23 dubna – 24 června
- Vystavující
- Aleš Brázdil
- Kurátorství
- Michaela Mellová
- Místo
- Vodičkova 37
Východiskem pro tento cyklus je Satanské tango — román László Krasznahorkaiho a jeho filmové zpracování Bélou Tarrem. Sugestivní dílo o totálním rozkladu, nihilismu a bezmoci. O obyvatelích upadající maďarské vesnice, kteří marně čekají na spásu, zatímco podléhají lžím a vlastní apatii. Svět uzavřený do kruhu, z něhož není úniku. Brázdil z tohoto světa vychází — ale obrací pozornost k jediné postavě, která v něm existuje jinak. Cyklus maleb jsou záznamy bytí jedné holčičky v duchovním prostoru. Záznamy přítomného momentu Estike — dítěte z chudé rodiny. Ne její příběh, ne její osud. Jen okamžik, ve kterém existuje. Brázdil se nesnaží vysvětlovat ani komentovat. Maluje přítomnost, která se na nás dívá zpátky.Tango jako forma není lineární — je to kruh, spirála, která se opakuje. Repetitivní cyklus, v němž se nic nevyřeší a vše se vrací. Brázdil tuto strukturu přijímá, ale hledá v ní trhlinu: místo, kde dítě ještě není zcela pohlceno tím, co ho obklopuje. Kde ještě věří. Estike věří na anděly. Věří v nějakou bytost, přechodovou, andělskou — v něco, co není zcela z tohoto světa, ale ještě ani z jiného. Její obrazy jsou záznamy tohoto duchovního prostoru, který si nese uvnitř, i když vnější svět nenabízí nic, čím by ho potvrdil. Téma dítěte konfrontovaného s krutostí nebo se ztrátou nevinnosti je v dějinách umění hluboce zakořeněno. Brázdil do něj vstupuje, ale nenabízí útěchu ani morální rámec. Dítě na jeho obrazech není nevinné v sentimentálním smyslu — je zrcadlem moci dospělých, která se tváří jako přirozenost světa. To dítě přijde na svět s nějakou čistotou. A my jako dospělí neseme zodpovědnost za to, co s ní uděláme — co se z dětí stane, závisí na nás. Tato zodpovědnost není v obrazech pojmenovaná. Je v nich uložená. Divák ji nenajde jako sdělení, ale jako pocit. Není veden k otázce, co to znamená, ale k mnohem intimnější: co to se mnou dělá. Modrá, která prostupuje obrazy, není barvou smutku ani vzdálenosti. Je to barva snové představy — odraz toho, čemu Estike věří. Označuje práh mezi realitou a jiným světem, mezi tím, co je, a tím, co si dítě ještě dovoluje doufat. Nějaká čistota. Ne jako vlastnost, ale jako směr, kterým se dívá. Brázdil vytváří prostor — nabídku. Neuzavírá ho výkladem. Nechává ho otevřený, a divák si s ním dělá, co chce.
Aleš Brázdil
Aleš Brázdil patří k výrazným osobnostem současné české malby, v níž propojuje fascinaci digitálním obrazem, vizuální pamětí a emotivní silou malířského gesta. V letech 2003–2009 studoval na Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru tradičních malířských technik – Malba IV pod vedením profesora Zdeněk Beran. Jeho tvorba vychází z nalezených vizuálních fragmentů — reprodukcí, fotografií či záběrů z videí — které autor znovu interpretuje prostřednictvím malby. Inspiraci čerpá z rozmanitých kulturních vrstev, od hudební scény přes estetiku hororu až po motivy intimity a erotiky. Charakteristickým prvkem jeho práce je atmosféra vizuální nejistoty, napětí a latentní iritace, která diváka vtahuje do prostoru mezi realitou a vzpomínkou.
Text: Petr Vaňous
